Kdo řekl, že nikdy nečetl nic od Lenky Lánczové pravděpodobně pěkně kecá. Jako raný puberťák (tedy zhruba někdy od 12 do 14) jsem jejích knížek přečetla opravdu obrovské kvantum. Nadšeně jsme si je s holkama na základce měnily, diskutovaly o tom, jak ta a ona hlavní představitelka je hloupá / naivní / sympatická / skvělá. Jaký je ten její vysněný princ krásný (pravděpodobně) / romantický / parchant.
a) vybouchla hlava,
b) vytekl mozek ušima,
c) zkaramelizovala krev.
Je to naivní, je to jednoduché, je to pořád to samé. Ale když je vám třináct a nevyžíváte-li se v seriózní literatuře nejspíš Lanczové odpustíte. Vždy mě nejvíc zarážela rychlost s jakou knihy vydává. Za 20 let psaní 58 knih?(!) Ale podle šablony se vždy píše lehce. Jen vždy změníme jméno slečny a občas vystřídáme šťastný konec za špatný konec, žádný konec za konec s otazníkem.
Na jednu stranu jsou všechny její knížky neškodné. Pořád lepší, když čte člověk naprosté blbosti než když nečte vůbec. Maximálně vás po přečtení může postihnout melancholie typu: ,,Tohle se mě nikdy nestane." A po napsání těchto pár řádků přemýšlím, že vytáhnu jednu starou Lanczovku a z čisté nostalgie si ji přečtu i když budu riskovat, že mě z toho, jak je to sladké začnou bolet zuby.
Neřekla bych, že jsou neškodné. Jednu jsem kdysi asi tak ve třinácti přečetla a vzpomínám si, že mi z ní bylo docela dlouho fyzicky špatně. Upřímně je mi líto, že jsem si to svinstvo pustila do hlavy.
OdpovědětVymazatVěř, že jsou i mnohem mnohem horší knížky, které způsobují větší fyzické i psychické újmy.. Knihy o marxismu-leninismu nebo Mein kampf. To je to pravé zlo. Doslova!
OdpovědětVymazat