Od knihy Ericha Segala jsem moc nečekala. Začala jsem s ní hlavně kvůli tomu, že letošní (loňský) Ježíšek mě pěkně vypekl a nenadělil mi žádné čtivo. Asi chtěl, abych měla dost času na učení. Jenže já sem ho převezla a došla jsem si do knihovny!
Dospívání a stárnutí jedné generace. To je podstata příběhu. Generace, která byla svědkem i přímým účastníkem mnoha historických událostí, o kterých se už učíme ve školách. Že jde o graduantský ročník 1958 mě zprvu trochu odrazovalo. Bude to staromódní a nudné, myslela jsem si. Omyl.
 |
| České přebaly jsou děs a hrůza! |
Trochu politiky, tragédie, komedie a červené knihovny. Život v ústraní, na výsluní, spokojený, zkažený, plný zklamání i nadějí. Gentlemani z Harvardu toto všechno mají. A nenudí.
Ač je každý z hlavních hrdinů jiný, každý z nich má své kouzlo. Institut Harvardu zde spíše stojí jako symbolické pojítko tisíců rozdílných charakterů a lidských osudů, které jsou právě jednou univerzitou svázány v ono zvláštní pouto, které necítíte k nikomu jinému, než právě ke svým spolužákům z vysoké školy.
 |
| Harvard |
Jedna z mála knih, kterou bych doporučila jak mužům a ženám a byla přesvědčená, že se oběma pohlavím bude zamlouvat. Přesto ale příběhu jako celku něco chybí. Moment či událost, kterou by se vám kniha zapsala navždy do paměti. Čtení je sice příjemné, upoutá, ale stejně rychle jako vás osudy protagonistů vtáhnou, tak vás i opustí.
Podruhé Gentlemany z Harvardu číst nebudu.
Žádné komentáře:
Okomentovat