Pýcha a předsudek

Kdybych měla stroj času, alespoň na chvíli bych se přenesla do doby Jane Austen. Do doby, kdy si tykali jen sourozenci, ale pořád se oslovovali ,,Drahá sestro" a ,,Nejmilejší bratře". Než se dva lidé dotkli musel se muž dlouze dvořit a žena projevovat úctu. Chtěla bych používat slova jako impertinence, madame, vznešený pane, vskutku, nepochybně a tak dál.

Poslední dobou jsem se odbývala čtením méně ceněných knih a skoro jsem zapomněla na to, jaké to je si zas jednou přečíst literaturu. Jasně, Pýcha a předsudek je pořád docela dost červená knihovna, ale napsaná tak chytlavým a především inteligentním stylem, že vás čtení bude opravdu bavit.

Při čtení jsem o dost více ocenila dokonalost filmového zpracování z roku 2005 s Keirou Knightley a Matthew MacFaydenem. Působili ve svých rolích tak přirozeně a přesvědčivě. Ale nejen oni. Především pan a paní Bennetovi se dočkali vynikajících herců.

Celý pohled vnější Elizabeth Bennetové, jak na vyšší tak i tu nižší společenskou třídu je zábavný a čerstvý. Živě jsem viděla, jak se stydí za svoje prostořeké rodiče a sestry a jak jí lezou na nervy ty namyšlené fifleny z Netherfieldu, co pronásledují Bingleyho a pana Darcyho na každém kroku. Pana Collinse, v knize vysokého, bych nejraději propleskla, protože nemám tak dokonale zdvořilé vychování, abych byla schopná poslouchat ty jeho řeči.

Díky Pýše a předsudku jsem zjistila, že je přeci jen část mého já, alespoň trochu romantická (i když proti vlastní vůli) a možná na chvíli zas uvěřím v čistou a nezkaženou lásku a úctu, které je, zdá se, v 21. století opravdu poskrovnu.