Hřích

Paní Sharon Page, která má Hřích na svědomí, si představuji jako vychovatelku z filmu Deset důvodů, proč tě nenávidím. Sedí znuděná někde v kanclu a snaží se vymyslet další objevné pojmenování pro penis. Ale nezdá se být moc úspěšná, protože víc než cokoli jiného připomíná Hřích příručku ornitologa - pták na každé druhé straně.

Devadesát procent knížky je čistá pornografie a těch zbylých deset procent je nezáživná a hloupá omáčka, aby to teda nebylo jenom o sexu. Kdyby byl její styl alespoň objevný nebo šokující jako u Bukowskiho snad bych čtení Hříchu nepovažovala za úplnou ztrátu času. 

Chcete-li se dozvědět něco o sexuálních praktikách lidí z 19. století, jste-li zvědaví, jak to prej vypadalo na orgiích, vtrhněte do knihovny a Hřích si vydupejte. Ale možná i tomu největšímu zvědavci, to za to nestojí. Snaha proložit prosouložené kapitoly jakýmsi příběhem o vydírání, tajemných vraždách a samozřejmě opravdové, nezkrotné a vášnivé lásce vyznívají hloupě a nudně. To je snad lepší číst o pevné, pevné řiti než o rádoby napínavém pátrání po tajemstvích londýnské smetánky.

Nemůžu uvěřit, že jsem to celé dočetla. Ale málokterá kniha vás znechutí a rozesměje najednou.