Requiem za sen (2000)

Pokud máte silný žaludek a jistým zvráceným způsobem vás baví sledovat pár totálně podělaných osudů pusťte si Requiem. Pusťte si Requiem několikrát. Možná někdo bude namítat, že všechny filmy o drogách jsou rádoby šokující, ale nic nového nepřinášejí. Jenže Requiem není skvělé díky Jaredu Letovi, Jennifer Connelly nebo Marlonu Wayansovi (díky bohu, že kdy hrál i něco jiného než jen blbečka). Dokonalé je díky Ellen Burstyn. A hudbě.

I když se zdá, že Sara Goldfarbová stojí spíše v pozadí celého filmu, je to právě její příběh, který je nejsilnější a nejvíce šokuje. Nápad, že si vaše přehnaně starostlivá, praštěná a hlavně opuštěná matka může propadnout drogám a totálně se z toho zbláznit je tak absurdní, ale přitom až neuvěřitelně možný, že z toho člověku běhá mráz po zádech.

Daren Aronofsky je pro mě jeden z nejlepších režisérů. Sami na vlastní kůži cítíte, jakou naprosto destruktivní silou působí drogy. Jako byste taky najednou zjistili, že díky jedné nevinné dávce, kterou jste si dali jen tak z hecu před kámošema, se vám celý život během okamžiku zhroutil jako domeček z karet. Onen bludný kruh, ve kterém se točí Harry, Marion i Tyron vás do sebe také vtáhne. Kde sehnat další dávku. Život stojí za hovno. Snažit se přestat. Podlehnout. Píchnout si. Cítit se v pohodě. Život je skvělej. Absťák. Kde sehnat další dávku. Život stojí za hovno. A neustále dokola.

To správné slovo, o kterém film je, je zoufalství. Trvající, neutišitelné zoufalství. Podtržené naléhavou, ale podmanivou hudbou. Chci se na Requiem za sen podívat znova. Ale nechci na něj koukat sama. Chci se o následnou depresi s někým podělit a rozebírat ji do nekonečna. Zjistit, jak film vnímal a pak se jít společně někam odreagovat a radši na něj už déle nemyslet. Tak silné Requiem za sen je.