Awkward.

Eeeegch... Nebo česky Nešika. Ale spíš je to fakt Akward. A moje quilty plesure, když se na mě valí zkouškový a hrozba psaní bakalářky. Respektive nepsaní bakalářky, ale jsou Vánoce, takže si nějakou tu prokrastinaci mohu užít, ne? Nevím proč jsem si teda zrovna k odsouvání povinností vybrala tenhle seriál a nevěnuji se radši Breaking Bad. Asi jsem seriálový masochista.

Tenkrát, když jsem viděla první řadu se snad i dalo říci, že je Akward vtipný seriál. Jednadvacetiletá puberťačka Jenna se málem přizabije a všichni ve škole si z ní z chudinky začnou dělat srandu, že chtěla spáchat sebevraždu. Naštěstí má blogísek, kde se může vypsat ze všech bolístek a tajně óchat nad jedním či druhým šampionem z průměrný americký střední. Bože, ještě že nechce být roztleskávačka.

První řada, oukej, občasný vtípek a citový výlevy nad nespravedlivostí světa (ty jsou permanentní). Sem tam se vyskytne i nějaká ta (s přivřeným okem) vtipná / ironická / sarkastická poznámka. To se ale asi stává jen v případech, kdy se scénáristé věnují psaní po celonoční párty, takže mají alespoň trochu toho smyslu pro humor.

Druhá a třetí řada. To už je snad i škoda mluvit. Čtyřicet dílů, kdy se Jenna tváří, že mít boyfrienda je ta nejdůležitější věc na světě a bez něj to prostě nejde, jen si tak vybrat, kterého vlastně chce. A pak je tu najednou záporák z vyšší společnosti, který stáhne Jennu na zcestí. To aby se děti přiučily, že kouření trávy vám zničí život a budete minimálně čtyři díly za sebou brečet, vztekat se, nosit na hlavě feťácký hučky (ano až tak daleko to zašlo s Jennou!!)

Ale abych nebyla jen zlá. V seriálu je i pár dobrých postav. Učitel kreativního psaní pan Hart, který je magor a bez ostychu všechny pošle do prdele (opravdu bez ostychu) a taky Sadie, tlustá roztleskávačka, která šikanuje všechny okolo, tváří se tak, že byste jí nejradši dali pěst (ale nakonec jsem měla větší chuť dát ji hlavní hrdince), ale nakonec je alespoň trochu příjemným zpestřením monotónního žvatlaní, které se každou sérii vrací s malými obměnami. Ovšem ani pan Hart a Sadie to už nezachrání.

Do Itálie a ještě dál (nebo taky ne..)

Když mě napadne něco takového, že v létě rozhodně nechci zůstat v Čechách jsem ochotná udělat cokoli, aby to byla pravda.

Práce v Anglii je moc mainstream a sakra léto chci trávit v teple na slunci a ne pod mraky na dešti. Proto moje volba padla na práci animátora a agenturu Italy Gastro Promotion. 

Založíte profil, napíšete pár důvodů, proč byste zrovna vy chtěli pracovat v zahraničí a nahrajete pár fotek. A pak jdete na casting. Kde vlastně zjistíte, že vám není úplně tak jasné, proč profil vyplňujete, když na začátku castingu musíte znovu vypsat zrychlený životopis do připraveného tiskopisu. Zhodnotíte svoje znalosti cizích jazyků, u angličtiny bych si klidně dala nejvíc bodů, ale zas by všichni blbě koukali. 

V e-mailu samotný casting vypadal velmi profesionálně. Úvodní uvítání, představení společnosti, pohybová část (prosím vezměte si sportovní boty s bílou podrážkou a pohodlné oblečení) a pohovor v cizím jazyce (připravte si představení sama sebe a vašich důvodů, proč se chcete ucházet o práci animátora). Kéž by realita byla taky tak fancy.

Po asi půlhodinovém bloudění u metra a u budov, kde se mělo výběrové řízení konat konečně vcházím, společně s dalšími 4 slečnami, které jsem potkala taktéž bloudící na sídlišti, do recepce hotelu. Všude tu posedávají lidé od 18 do 22 a lámou si hlavu nad testem z angličtiny a oním rychlo CVčkem. Anglický test napíšu během pěti minut, jde jen o jednoduchou gramatiku. Všechno to odevzdám společně s pětistovkou, nebo-li příspěvkem na administraci spojenou s pořádáním.

Pak nás přesunou do zasedačky, kde jsou dva čeští zástupci IGP a dva Italové. Jeden má brutální a stereotypní italský přízvuk a ten druhý nemluví radši vůbec. Pustí video, kde pobíhají šťastní animátoři a pak jeden z Italů začne vykládat o tom, že animátorství vlastně není taková sranda. Tím je odbyté představení společnosti. 

Pak nás rozdělí do skupin po 7 a postupně si nás svou do té samé zasedačky, jen židle odsunou stranou. Pustí písničku a: ,,Předveď, co umíš, když teda chodíš na kick-box, aerobic a zumbu." Tak tam stojím jako tvrdé Y a pak jako X, protože aspoň začnu hýbat nohama a něco žvatlat. Se mnou se neprozřetelně k fitness aktivitám přiznalo dalších pár lidí a teď je na nás naučit ostatní něco z našeho umu. Tím je odbytá pohybová taneční část.

Pak posedávám ve foyer a čekám na pohovor. Mezitím dostanu certifikát o absolvování jednodenního workshopu v oblasti "hotel entertainment," napíšu si na něj jméno a nechám si ho podepsat. Jupí. 

Pohovor absolvuji s dalšími třemi slečnami. V podstatě se dozvídáme, že máme velkou šanci jen v případě, že umíme německy (končím někde u Scheiße - a i to jsem musela vygooglit) a máme čas od 10. června (což nemám, protože mám zkoušky). Odcházím s informací, že do 14 dnů se mi ozvou, ale kdyby mě vůbec nechtěli, řekli by mi hned. Nic neřekli, to je pozitivní. A tím byl odbytý celý casting.

Po týdnu čekání jsem si přes španělskou agenturu Animafest Experience sehnala práci na Menorce ve 4* hotelu. Založila jsem profil, absolvovala pohovor přes skype a po třech dnech mi byl přidělen hotel. A zadarmo.

Z IGP mi napsali, že možná v budoucnu budou mít zájem, ale že prostě neumím německy a ten můj nástup 15. června je prostě moc pozdě! 

Italy Gastro Promotion jistě není špatná agentura, ale má spoustu ALE. Na stránkách nabízí destinace v Itálii, Řecku, Španělsku, Egyptě a nevím, kde ještě, ale konkurz se týká jen Itálie. Kde jsou ostatní destinace se nedozvíme. Nevím nic o historii, o systému, nikde žádné ohlasy.

Chodí vám nespočet mailů, abyste doplnili svůj již doplněný profil a nakonec vám Italská firma řekne, že konkrétní hotel vám sdělí týden před nástupem. 

Takže pokud umíte německy a máte čas už od června (fakt to jsou snad jediná dvě důležitá kritéria), tak máte dost velkou šanci. V opačném případě není IGP nejlepší volbou. Mám rozpačitý pocit na pomezí spokojenosti a nespokojenosti. Díky Animafeste, že si mě zachránil před létem stráveným v mé rodné vísce.

Prckové (2009)

Tak tohle už nikdy víc, prosím. Tenhle film není dobrý ani v těch chvílích, kdy potřebujete jen nějakou zvukovou kulisu. I ticho je v tomto případě lepší. Rodinná americká komedie. Slovní spojení, které mi většinou přivodí kopřivku, ale to je tak, když je člověk nerozumný a myslí si, že po deseti minutách s neustále vytaženým obočím a nechápavým výrazem to bude lepší. Přece nelze natočit film, který by byl od začátku do konce průser. 

Omyl! Amerika je země netušených možností a tak i tohle je možné. Již podle názvu je jasné, že prim tu budou hrát děcka a že film je určen hlavně jim. Divím se, že v Americe ještě nevypouští děti rovnou do pralesa, protože pokud jsou krmeny takovými blbostmi od mala, pak jejich IQ je někde na úrovni houpacího koníka. 

Měla jsem tušit, že něco bude špatně v tu chvíli, kdy na sebe dvě děcka nesmyslně zírají. Jenom zírají. A to je nakonec ještě nejvtipnější scéna z celého filmu. pak už je to jen a jen horší. Zjistíme, že město je ovládané Černou krabičkou, tedy udělátkem, které umí naprosto vše. No to je hezký, ale scénaristé asi jen nevěděli, jak film uvést, tak tam práskli na začátek něco, co nebylo vůbec třeba.

Zbytek snímku je o tom, jak jeden orovnátkovaný outsider najde kámen přání a málem z toho všem hrábne. Začnou lítat krokodýli, mimino má vyšší IQ než Stephen Hawking a hlavní hrdiny napadne zmutovaný holub z nosu, kterému se dá účinně vyhrožovat tak, že sníme jeho kamarády z našich frňáků.

Není to vtipné, není to originální. Je to splácanina různých malých epizod a příhod, které k sobě nejdou a netvoří nijak zajímavý celek. Hloupý film o pár spratcích se šťastným koncem. Prckům doporučuji se z daleka vyhnout a místo super moderních triků v amerických trhácích zvolit třeba Jak vytrhnout velrybě stoličku!

Šaman

Šaman se mi do rukou dostal zcela náhodou a pár týdnů mi dal zabrat, ale musím uznat že Noah Gordon stvořil výjimečně čtivé a zajímavé dílo kombinující historický román, červenou knihovnu, lékařský dějepis a indiánský western. 

Šaman - druhý dál trilogie o lékařích z klanu Coleů. Mladý, původem skotský, lékař Robert J. Cole má zvláštní nadání a cit pro medicínu. Pouhým dotekem dokáže u lidí vycítit přicházející smrt, ale je také mimořádně inteligentním a poctivým člověkem, jež je zrovna vržen do nového města, kde má začít svůj nový život. Ovšem ošetřování přistěhovalců v městských gethech ho dostatečně neuspokojuje a vydává se tedy do netušených končin amerického kontinentu. Postupně je svědkem růstu nového města Holdenův Přívoz a nejen, že se stane jeho dvorním lékařem, ale najde zde své životní štěstí a poslání. 

Do jeho života mu postupně vstoupí manželka Sarah a její syn Alex, jejich vlastní syn Robert Jefferson, neboli Šaman, a především indiánka Makwa-ikwa, která změní jeho život. Poodhalí mu tajemství starého indiánského léčitelského umění a zároveň zajistí Robertovo největší prokletí - marnou snahu zjistit, kdo byli Makwa-ikwiny vrazi. Jeho marné hledání ukončí až jeho syn Šaman, který se i přes svou hluchotu dokázal stát lékařem a rozhodl se navázat na rodinnou lékařskou tradici tam, kde mu to jeho otci překazila náhlá smrt.

Celý děj je jemně protkán skutečnými historickými událostmi, které hýbaly a měnili tehdejší Ameriku a mnohdy i negativně ovlivňovali samotné aktéry. Navíc vás donutí uvědomit si, jak málo víte o americké historii.

Šaman je silným vyprávěním o lidské oddanosti činnosti, kterou miluje, o absurdní hlouposti rasových předsudků, o síle lásky, o nebezpečích skrývajících se ve vysokých travách prérií i o možnosti překonat sám sebe i veškeré životní překážky. Dovoluje člověku snít o časech dávno minulých a zároveň být vděčný, že není jejich součástí. 

Temné stíny (2012)

Tim Burton, Johny Depp, Helena Bonham Carter a nedělní Cinestar akce - každý film za pade. Filmy téhle trojky (popřípadě při vynechání Heleny, dvojky) mám ráda. Styl Tim Burtona je osobitý a zapamatovatelný. Johny Depp je nejen skvělý herec, ale především showman a jeho postavy mají sakra štěstí, že dostávají do vínku takové množství charisma. Jenže.

V době, kdy jsou upíři, čarodějnice a vlkodlaci základem COOLtůry se není čemu, že se tohoto tématu pustil i Burton. Barnabas Collins je švihák a lamač dívčích srdcí, respektive dívčího srdce, a díky tomu na něj jeho neopětovaně milovaná sešle upíří kletbu a následně do nechá zavřít do rakve a pohřbít na dvě stě let. Jenže při stavbě McDonalldu se Barnabas vysvobodí.

Je rok 1970 a asi nějaký drobný a chudák Barney je tak trochu mimo. Vypadá a chová se jako směsice Střihorukého Edwarda, Willyho Wonky a hraběte Drákuly. Fascinován svými dlouhými nehty, kroutí rukama jako kdyby trpěl pokročilým stádiem Parkinsona a občas zahlásí něco ve stylu "Alice Cooper je vážně ta nejošklivější ženská." Rozhodne se zvelebit staré Collinsovo sídlo a znovu pozvednout rodinou konzervárnu ryb. Ale jeho staronovým nepřítelem se mu stává Angelique, jež ho zaklela v ono ohavné noční stvoření.

Což je v podstatě celý příběh. Navíc tady figuruje pár postav a sem tam nějaký ten duch, kteří jsou ale jen takovou omáčkou. A kde se vzala tu se vzala najednou se zrodí osudová láska mezi naším bledým přítelem a tajemnou vychovatelkou Victorií Winters, která jako by z okna vypadla Barnabasově mrtvé ex. To už je trochu takové vynucené.

Nicméně celý film je alespoň vtipný. Ačkoli má Helena Bonham Carter pouze menší roli, je skvělá. Možná mám pro ní slabost, ale její alkoholická psychiatrička je sympaticky šílená a má skvělou barvu vlasů. Banda hipíků debatujících o válce, míru a lásce je taky skvělá. A pak se dostáváme k onomu jenže. A to je konec. Jakoby všem došly nápady a hlavně zdravý rozum. Blicí scény nejsou nikdy vtipné, ani když jsou od Burtona. Řvoucí duch je nuda a vlkodlačí slečna je už totálně zbytečná zoufalost. 

Kdybych na Temné stíny šla za běžných Cinestarových podmínek a lístek mě stál kilo dvacet, tak budu naštvaná, ale za těch padesát korun...

Sbohem Bafano (2007)

Apartheid. Pro mnoho z nás jen další nudný pojem z dějepisu. Možná, že o něm někdo ani neslyšel. Jasně každý tuší, že v Jihoafrické republice to bylo kdysi jakože nějaký divoký, ale teď je to vlastně jeden z nejbohatších států černého kontinentu. Nebo alespoň ví, že každý druhý v JARu troubí na vuvuzelu. Jenže co takhle nahlédnout za oponu...

Ostrov Robben Island má jen dva účely. Věznit černochy a poskytovat ubytování dozorcům. Jedním z nich je strážný James Gregory (Joseph Fiennes), který má na starosti cenzurovat veškerou vězeňskou poštu. Zajímavějším se děj stává až poté, co je na Robben Island převezen vůdce Afrického národního kongresu Nelson Mandela (Dennis Haysbert) a Gregory se s ním začne přátelit.

Do té doby je Gregory přesvědčený o tom, že principy apartheidu jsou zcela správné a že styl, jakým média a vláda prezentují černošské obyvatelstvo i celý Africký národní kongres je zcela pravdivý. Jenže nic není černobílé a díky Mandelovi začíná zjišťovat, že černý neznamená být méněcenný nebo hloupý.

Což o to, Sbohem Bafano má nepochybně spoustu zajímavých momentů, ale jeho úrazem je určitá vyšumělost stylu vyprávění celého příběhu. Není zcela jasné, jestli jde o vykreslení Gregoryho procitnutí z vládnou nadiktovaného snu o skvělosti apartheidu, o historický snímek, o Nelsona Mandelu nebo snad o zrod jednoho netradičního přátelství na pozadí doby, která mu absolutně nepřála.

Film je roztříštěný a chvílemi nudný. Gregoryho manželka (Diane Kruger) je sice opravdu krásná, ale je to nepříjemná hysterka a Joseph Fiennes je mnohem lepší a uvěřitelnější jako Zamilovaný Shakespeare než jako přísný vězeňský dozorce. Dennise Haysberta beru na milost, protože působí jako pravý Mandela. 

Ale nakonec je třeba říct, že Sbohem Bafano vlastně není špatný film. Díky bohu má za sebou onu silnou a syrovou atmosféru Jihoafrické republiky v době rasové segregace a především fakt, že je založen na skutečných událostech a na skutečném přátelství Jamese Gregoryho a Nelsona Mandely.

Avangers (2012)

Když se Marveláci rozhodnou narvat všechny nejslavnější ňufíky do jednoho filmu, výsledek může být buď totálně tragický nebo naprosto skvělý. Díky bohu (nebo Jossu Whedonovi) jsou Avengers ten druhý případ a je to vážně nářez.

Jasně, je to trochu přitažené za vlasy, protože zemi obří létající vesmírné housenky nenapadají každý den, ale až budu chtít vidět neco z "bežného života", tak si pustím nějaké to rodinné video. Avengers jsou jedním slovem skvělí. Mají charisma, jsou nápadití, akční a vtipní. Zábavní především díky Robertovi Downeym jr., který jakžto Iron Man štve všechny ostatní a divákovi se stará o nemálo momentů, kdy má co dělat, aby nepoprskal hlavu coca-colou člověku sedícímu před ním.

Hulk je borec. Konečně je to sympaťák, který i přesto, že jako zelená příšera vraždí a trhá všechni na cucky působí přátelsky, spíš jako Shrek. Naštěstí se znovu nevsadilo na Erica Banu ani ne Edwarda Nortona, kteří sice nebyli tak zlí, ale oba jejich Hulkové byli docela nudní. Mark Ruffalo je okouzlující ať už bílý nebo zelený.

Chris Evans má jednu vadu. Kostým. A možná tak trochu působí jako ťulda, ale chápu, že po tolika letech spánku není člověk hned samá párty a vtípek. A ta kapucka....

Chris Hemsworth je polobůh. Nebýt hlavního záporáka a jeho bratra Lokiho působil by více nepatřičně, ale takhle hezky doplňuje ono pozoruhodnou směsku těch několika statečných, kteří prostě nenechají jen tak někoho, aby naší matičce zemi nakopal zadek.

Avengers jsou hlavně ekeftní podívaná, kterou by neměl vynechat opravdu nikdo. I ten, kdo vlastně komiksy rád nemá. Říká se, že znát svého nepřítele je přeci důležité.