Týden bez závazků (2011)

Achjo. Asi jsem na tyhle filmy už stará. Nebo možná ani nemusím být stará, protože Týden bez závazků je prostě blbost. Na tomto filmu nevidím absolutně nic pozitivního. I když bych fakt ráda, nedaří se! A dobře kecám. Nic hezkého jsem se na něm nesnažila hledat.

Když jsem viděla Owena Wilsona v Marley & já, oblíbila jsem si ho. Bohužel od té doby jsou veškerého jeho filmy velká tragédie. Je nesympatický a nudný. Stejně tak celý Týden bez závazků.

To se takhle dvě kámošky na popud své starší a tím pádem zkušenější přítelkyně rozhodnou, dát svým manželům týden volna od manželství a i s dětmi odjedou kamsi do svých rodných končin. Manželé puštění ze řetězu se rozhodnou příležitosti využít a vyždímat s ní, co jen se dá. Rozumějte: nabalí si mladou holku a možná si po delší době vrznou.

Vzhledem k tomu, že je u filmu napsán žánr komedie, tak předpokládám, že měl být asi vtipný. No není. A nejen, že mu chybí vtip, ale i sympatičtí hrdinové, alespoň trochu smysluplný příběh a špetka originálnosti. Nic z toho tu není a Hall Pass je fakt utrpení. 

Pár postelových scén, pár těch, kde z lidí padají sračky (a to nejen z análních otvorů, špatné jsou i dialogy) a blázen s bouchačkou. Nuda, nuda, nuda. Jenže od Farrellyů už nic na úrovni a s nápadem nečekám. Nejsem naivní.

Strawberry fields forever (57/365)

Už od mala mi maminka říkala, že snídaně je nejdůležitější jídlo dne. I když je až v půl 11. A odolat prvním letošním jahodám se prostě nedalo. A k jahodám kiwi a jabko a kukuřičný lupínky - neboli zkráceně prostě křupánky. Mňam.

Je to na E a bude to sranda (56/365)

Erasmus. Byla jsem na informační schůzce. Zavalili mě dokumenty, formuláře k vyřízení a informace. Teď bych potřebovala jeden den, kdy by mě nikdo nerušila a já měla čas se alespoň seznámit s předměty a naplánovat co a jak. Dopoledne mě stíhaly obavy, ale večer jsem zavítala do našeho studentskýho klubu a po rozhovorech s Turkem Šalamounem (nekecám, fakt se tak jmenuje) se do Litvy těším zas o něco víc.

Klub radosti a štěstí

Přiznám se rovnou, že o Amy Tanové, která má tuto knihu na svědomí jsem nikdy předtím neslyšela. A když jsem zjistila, že Klub radosti a štěstí je považován za skvělou knihu byla jsem opravdu zvědavá jaká vlastně bude.

Opravdu! Kdo schvaluje ty otřesné přebaly??

Po přečtení mohu říci... že je zvláštní. Zvláštně úchvatná a neobvyklá. Nepodobá se ničemu, co bych doposud četla. Jednoduše by se dalo říci, že je o tichém konfliktu mezi generacemi a o prapodivných lidských osudech. Jenže Klub je něčím mnohem víc. Je hlubší a na míle vzdálený našemu evropskému chápání.

A piece of Africa (55/365)

Miluju vůni Batávie. Je to jako cestovat po světě, i když trčíte v těch našich českých končinách. Mimochodem líbí se vám móda ala Batavia?? Mě teda ve valné většině ne, ale alespoň mám z Batávie bongo. A pana krásného oškliváka...

Křížem krážem víkendovým plážem (51 - 54/365)

Jen jsem tenhle víkend nějaký to lážo plážo, pohodu a klid naprosto zminimalizovala. Ale i přes vysoké pracovní nasazení a obcházení všech možných i nemožných úřadů jsem si našla minutku pro sebe a pořídila si nový korále. Oslavujme second handy!!!

Sobotní odpoledne (dopoledne jsem zcela zaspala) se neslo ve stylu urob si sám. Občas mě popadne záchvat tvořílkování a pak jsem z několika desítek centimetrů zipu, stuhy a gumičky schopný vytvořit kabelku. Me gusta. (zblízka vypadá trochu aušus, z dálky se to ztratí)

V neděli jsem pochopila, že se asi blíží Velikonoce, protože na stole se objevila jarní dekorace. Neboli vajíčka vymáchaná v oranžovém primalexu zapíchaná okolo jakési kytky.

A dnes jsem mámě prohrábla skříň a našla parádní šátek a brož. Oboje mi už říká pane a raději jsem je unesla s sebou na byt. Cha cha. Stejně nechápu, jak může takový poklady bez povšimnutí ignorovat a nechat je válet v temných zákoutích šatníku.